neděle 12. února 2017

Praha s květy


Před dvěma týdny jsem tu psal o servisech "z druhé vlny" s květinovými potisky. Tady je další z nich, moka servis Praha od Marie Rychlíkové, navržený pro restauraci na světové výstavě v Bruselu, kde získal Grand Prix. V roce 1961 byl servis zařazen do kolekce pro XII. trienále v Miláně. Brzy se Praha dostala i do běžné výroby v závodě Nová Role, ovšem s odlišně tvarovanou cukřenkou. Ta původní měla kónický tvar s úzkou základnou:


V roce 1962 se servis Praha dostal i na obálku časopisu Domov ve výtvarném zpracování Mirka Juny:


Je zajímavé, že byla Praha určena pro používání v restauracích Čedoku po celém Československu, a bruselský "křest ohněm" tak měl prověřit její praktičnost a odolnost. Možná proto byl nakonec pro sériovou výrobu zvolen jiný, stabilnější tvar cukřenky.

Pokud si chcete přečíst něco o přípravě porcelánových servisů pro bruselskou restauraci, reprodukuji pro vás zajímavý článek z časopisu Sklář a keramik z roku 1958. Stačí srolovat na konec příspěvku.


pátek 10. února 2017

Limo - Pomo - Rokolo

 

Byly doby, kdy limonády vydržely v létě 3 dny a v zimě dnů šest. A skládaly se z ovocné šťávy, cukru, vody a kysličníku uhličitého.

Lišily se barvou, chutí a složením v každém regionu, stejně jako se lišily krémáčky, pribináčky, ostraváčky, smetánky a lipánky. A stejně, jako se lišila regionální piva - nejenom kvalitou vody, ale také (ne)dodržováním hygieny při výrobě.

Osmdesátá léta přinesla zprůmyslnění výroby a postupné vytlačování regionálních limonád univerzální "žlutou" a "červenou". Nápadité barevné nálepky v době kolapsu hospodářství zastupovaly "náhradní etikety" (poslední dvě, které dnes reprodukuji), nakonec se stalo normou pouhé základní označení na kovovém víčku, případně nápis NEALKO vytištěný přímo na lahvi.

To kdyby chtěl někdo tvrdit, že ty škodlivé, chemické, přeslazené a přesycené nápoje nepřirozených barev přišly až s kapitalismem. Kdepak, přišly už minimálně o dekádu dřív.



pondělí 6. února 2017

Žába


Žába patří mezi neznámější návrhy Hanny Orthwein (1916-1968), které vznikly během jejího desetiletého působení ve varšavském Ústavu průmyslového návrhářství (Instytut Wzornictwa Przemysłowego). V letech 1956-1966 v něm navrhla více než třicet figurek určených k výrobě v polských porcelánkách.

Žába se vyráběla ve třech velikostech nejprve v dolnoslezském Wałbrzychu (pouhých 30 km na sever od Broumova), později také v porcelánce Ćmielów na východě Polska. Obvykle bývá zdobena různými odstíny zeleného tónování a černou podglazurní tušovou kresbou, která patří mezi polská specifika.

A pozor, rok návrhu - 1957! Polský "new look" (tak mu v Polsku říkají) byl tehdy už v plném proudu, zatímco Jaroslav Ježek teprve chystal prvních pět figurek pro EXPO 58.




Značení je vcelku nevýrazné, takže může snadno dojít k záměně porcelánek: manufaktury Ćmielów a Chodzieź měly totiž v letech 1964-1980 velmi podobnou značku - písmeno Ć (C) v trojúhelníku, pod ním nápis ĆMIELÓW nebo CHODZIEŹ a na dalším řádku MADE IN POLAND. Protože měly obě porcelánky velmi podobný sortiment výrobků, včetně figurek, je občas potřeba hledat v knihách. Doporučuji zejména knihu Polski New Look od Barbary Banaś. Vlevo tušová značka dekoratéra.


pátek 20. ledna 2017

Ivana z druhé vlny


Přelom 60. a 70. let přinesl u porcelánových servisů sekundární vlnu zaujetí bruselskou estetikou. Přestože už byly na trhu mnohem modernější servisy a do produkce se pomalu, ale jistě vkrádala postmoderna, stále ještě se vyráběly i "bestsellery" první půlky 60. let, jako byla Ježkova Elka, Praha Marie Rychlíkové a dnes prezentovaná Němečkova Ivana z produkce porcelánky v Horním Slavkově.

Všechny dostaly svěží a docela zdařilý facelift v podobě obtisků s jemnými florálními motivy. Bezpochyby v tom odehrála svou roli snaha konkurovat výrobkům německých porcelánek, u nichž byly květinové motivy běžné.

Elku s tulipány jsem tu představil před čtyřmi lety, ještě dříve to byla Tosca s růžemi, nyní je tedy řada na Ivanu s poněkud abstraktněji pojatou květenou. V nejbližší době se můžete těšit také na Prahu s podivnými bodláko-proso-amaranthovými stébly.

Na fotkách to není úplně patrné, ale povšimněte si zajímavého podglazurního značení objemu u konvice (1,25 litru) a mléčenky (0,40 l). Číslo 1981 není datace, ale číslo modelu / vzoru / modeléra.


sobota 14. ledna 2017

Šlehač 434


První poválečný elektrický ruční šlehač s modelovým číslem 434 navrhl průmyslový výtvarník Rudolf Vacek (1911-1997) v roce 1956 v ateliéru vývojového podniku Kovotechna Praha, organizace, která dodávala návrhy průmyslových výrobků pro jednotlivé výrobní závody po celém Československu.

Nový design šlehače byl určen pro výrobu v národním podniku Novoborské strojírny. Spolu s vysoušečem vlasů EM 519 (Vacek jej navrhnul ve stejné době) patří k zajímavějším československým výrobkům z poloviny padesátých let. Snoubí se u něj ergonomie s dynamickými křivkami, typickými pro bruselský styl.

Po rozsáhlém pátrání po srovnatelných ručních šlehačích západoevropské a americké produkce můžu konstatovat, že Rudolf Vacek přišel s naprosto originálním nápadem spojit tělo přístroje a jeho rukojeť do jedné hmoty. Na takové řešení nepřišel ani Raymond Loewy, který dal svému ručnímu mixéru steampunkovou podobu ponorky kapitána Nema.

Vackův přístroj se drží velmi pohodlně a je plně ovladatelný. Navíc má patentovaný plně chráněný pogumovaný elektrický přívod (v té době se ještě běžně používaly textilní kabely), který do mokrého kuchyňského prostředí přinesl zvýšenou bezpečnost.

Na světě je podle mého názoru jen jeden šlehač, který po čistě vizuální stránce předčí Vackův design: je jím elektrický šlehač GE M-47 americké firmy General Electrics, se kterým by se hnedle dalo natáčet retro science-fiction o kosmických lodích. Pár fotek a další podrobné přístroje najdete třeba zde.


neděle 8. ledna 2017

Čáp Vladimíra Tichého


Výtvarník, keramik a designér Vladimír Tichý (*1926, loni oslavil devadesátiny) patří mezi ty osobnosti, které se na přelomu 50. a 60. let významně podepsaly do naší vizuální kultury, a jejichž česká stopa přitom končí srpnem 1968.

Žák Otto Eckerta, absolvent VŠUP, patří k silné generaci výtvarníků debutujících ve druhé polovině 50. let. Jeho práce se dostaly do výběru pro světovou výstavu v Bruselu a také on zde byl oceněn zlatou medailí. Získal ji za servis na černou kávu, o němž už jsem psal asi před pěti lety.

V šedesátých letech spolupracuje s národním podnikem Karlovarský porcelán a navrhuje několik dekorativních objektů pro sériovou výrobu; tvaroslovím plně zapadají do organické linie bruselského stylu, ať už jde o závěsnou dvouhrdlou vázičku ve tvaru srdce, vázu Charleston nebo dekorativní porcelánové ryby určené k zavěšení na zeď.

Stejně jako Jindřich Marek (a v menší míře i další výtvarníci) Tichý experimentoval s podglazurními solnými dekory - výsledkem jsou jemné pastelové tóny, typické pro český porcelán té doby.

Po srpnové okupaci Československa Tichý odchází s manželkou a třináctiletou dcerou do Austrálie, kde se věnuje zejména monumentální keramické tvorbě pro architekturu. O jeho dalších osudech si můžete přečíst třeba na fóru Čechů v Austrálii, nebo přímo na výtvarníkových webových stránkách.

Návrhy Vladimíra Tichého, které se v českých porcelánkách dostaly do výroby, lze spočítat na prstech jedné ruky. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímá ptačí figurka Čáp, vyráběná v Duchcově od roku 1963. Ve srovnání s Ježkovými nebo Černochovými návrhy působí mnohem statičtěji a odkazuje k staroegyptskému ztvárňování ibisů a volavek. Nezvyklé je také barevné podglazurní tónování.