sobota 14. ledna 2017

Šlehač 434


První poválečný elektrický ruční šlehač s modelovým číslem 434 navrhl průmyslový výtvarník Rudolf Vacek (1911-1997) v roce 1956 v ateliéru vývojového podniku Kovotechna Praha, organizace, která dodávala návrhy průmyslových výrobků pro jednotlivé výrobní závody po celém Československu.

Nový design šlehače byl určen pro výrobu v národním podniku Novoborské strojírny. Spolu s vysoušečem vlasů EM 519 (Vacek jej navrhnul ve stejné době) patří k zajímavějším československým výrobkům z poloviny padesátých let. Snoubí se u něj ergonomie s dynamickými křivkami, typickými pro bruselský styl.

Po rozsáhlém pátrání po srovnatelných ručních šlehačích západoevropské a americké produkce můžu konstatovat, že Rudolf Vacek přišel s naprosto originálním nápadem spojit tělo přístroje a jeho rukojeť do jedné hmoty. Na takové řešení nepřišel ani Raymond Loewy, který dal svému ručnímu mixéru steampunkovou podobu ponorky kapitána Nema.

Vackův přístroj se drží velmi pohodlně a je plně ovladatelný. Navíc má patentovaný plně chráněný pogumovaný elektrický přívod (v té době se ještě běžně používaly textilní kabely), který do mokrého kuchyňského prostředí přinesl zvýšenou bezpečnost.

Na světě je podle mého názoru jen jeden šlehač, který po čistě vizuální stránce předčí Vackův design: je jím elektrický šlehač GE M-47 americké firmy General Electrics, se kterým by se hnedle dalo natáčet retro science-fiction o kosmických lodích. Pár fotek a další podrobné přístroje najdete třeba zde.


neděle 8. ledna 2017

Čáp Vladimíra Tichého


Výtvarník, keramik a designér Vladimír Tichý (*1926, loni oslavil devadesátiny) patří mezi ty osobnosti, které se na přelomu 50. a 60. let významně podepsaly do naší vizuální kultury, a jejichž česká stopa přitom končí srpnem 1968.

Žák Otto Eckerta, absolvent VŠUP, patří k silné generaci výtvarníků debutujících ve druhé polovině 50. let. Jeho práce se dostaly do výběru pro světovou výstavu v Bruselu a také on zde byl oceněn zlatou medailí. Získal ji za servis na černou kávu, o němž už jsem psal asi před pěti lety.

V šedesátých letech spolupracuje s národním podnikem Karlovarský porcelán a navrhuje několik dekorativních objektů pro sériovou výrobu; tvaroslovím plně zapadají do organické linie bruselského stylu, ať už jde o závěsnou dvouhrdlou vázičku ve tvaru srdce, vázu Charleston nebo dekorativní porcelánové ryby určené k zavěšení na zeď.

Stejně jako Jindřich Marek (a v menší míře i další výtvarníci) Tichý experimentoval s podglazurními solnými dekory - výsledkem jsou jemné pastelové tóny, typické pro český porcelán té doby.

Po srpnové okupaci Československa Tichý odchází s manželkou a třináctiletou dcerou do Austrálie, kde se věnuje zejména monumentální keramické tvorbě pro architekturu. O jeho dalších osudech si můžete přečíst třeba na fóru Čechů v Austrálii, nebo přímo na výtvarníkových webových stránkách.

Návrhy Vladimíra Tichého, které se v českých porcelánkách dostaly do výroby, lze spočítat na prstech jedné ruky. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímá ptačí figurka Čáp, vyráběná v Duchcově od roku 1963. Ve srovnání s Ježkovými nebo Černochovými návrhy působí mnohem statičtěji a odkazuje k staroegyptskému ztvárňování ibisů a volavek. Nezvyklé je také barevné podglazurní tónování.


sobota 31. prosince 2016

sobota 17. prosince 2016

Daisy Mrázková (1923-2016)


Ve středu 14. prosince 2016 zemřela v požehnaném věku 93 let výtvarnice a ilustrátorka Daisy Mrázková. Světově proslula jako ilustrátorka dětských knížek, přeložených do mnoha jazyků, a také jako průkopnice tzv. bilderbuchů, obrázkových knížek pro děti, které ještě neumějí číst.

Její knihy od 60. let vycházely v Albatrosu, v posledních letech vydává nakladatelství Baobab kvalitní reprinty a nová vydání jejích proslulých knih Haló Jácíčku, Co by se stalo, kdyby... nebo Slon a mravenec.

Dětské knížky Daisy Mrázkové patří k tomu nejlepšímu, co dala česká ilustrace světu. Čest její památce.

PS: Tuhle knížku Neplač, muchomůrko jsem letos v létě náhodně našel v knihovně mezi knížkami k rozebrání. Ilustrace Daisy Mrázkové jsem do té doby neznal. Učarovaly mi. 



Daisy Mrázková, Neplač, muchomůrko, 2. rozšířené vydání, Albatros Praha 1969. Výtvarný redaktor Milan Grygar.


neděle 11. prosince 2016

Co jsem dělal poslední měsíce

Je načase omluvit se všem fanouškům a fanynkám tohoto blogu za to, že si tolik měsíců museli hledat retro požitky jinde. Tak tedy - promiňte mi, slibuji, že to teď s frekvencí nových příspěvků bude mnohem lepší. 

A abyste nemysleli, že jsem se jen flákal, tak bych se rád pochlubil s tím, co mě těch posledních pár měsíců zaměstnávalo. Před víc než rokem to začalo vcelku nevinně a nezávazně jako cyklovýlety po sídlištích a méně prozkoumaných čtvrtích mé rodné Olomouce. Pokračovalo to hodinami v archivech a knížkách, pobíháním s metrem a foťákem po terénu, sháněním peněz a otravováním pamětníků. A skončilo to třísetstránkovou knížkou o umění ve veřejném prostoru Olomouce po druhé světové válce, která právě teď vychází a od nejbližšího pondělí ji (doufám) najdete v síti Kosmas.


Z těch tří set zmapovaných objektů - soch, mozaik, fontán, nástěnných plastik a dekorací všeho druhu a materiálu vybírám deset takových, které mi přirostly k srdci. 


Plastika Plamen od Karla Lenharta před budovou Teplotechny. Krásný "brusel" z roku 1967 je důkazem, že i zarytý figuralista se v době politického uvolnění a kulturního rozkvětu dokázal odvázat.


Dílo Matka Země II z nádherného sliveneckého mramoru od Rudolfa Chorého z let 1960-1963. Úžasný příklad spojení antropomorfních a geomorfních tvarů. Koukáte na zaťatou pěst, schoulenou matku i zeměkouli v jednom - tohle poselství je aktuální i po pětapadesáti letech.
A navíc stojí před jednou z ikon bruselského stylu - Hotelovým domem od architektů Tomáše Černouška, Karla Doláka a Jiřího Zrotala.


Sousoší Socialistická rodina od Karla Lenharta vzniklo na základě vítězství v celostátní soutěži na výzdobu nově vznikajícího sídliště III. pětiletky. Mnohem víc, než vcelku standardní lyrické sousoší, se mi líbí organicky tvarovaný sokl z cementu dusaného do formy s příměsí mramorové drti.



Rudolf Chorý podruhé, tentokrát ve spolupráci s výtvarníkem Jeronýmem Grmelou (ten dělal to betonové pozadí s kovovými pásy) a architektem Radimem Pluskalem. Organický objekt z bílého mramoru nazvaný Rašení - Geneze na divokém brutalistním pozadí linií, struktur a povrchů.
Rok vzniku - 1968 - odkazuje k politickému vyznění celé kompozice, dokončené až za hluboké normalizace v roce 1975.


Další můj oblíbený objekt - Totem od Slavoje Kovaříka z let 1968-1969. Keramické dílce jsou navlečené na ocelovém sloupu na způsob směrovníku či rozcestníku. Objekt se nachází ve Smetanových sadech, v místech, která bývala v 60. letech srdcem výstavního areálu Flora Olomouc. Kvůli nulové údržbě a povětrnostním vlivům musely být v minulém roce některé dílce sejmuty a Totem tak ztratil svůj umělecký výraz.


Z normalizačních let vybírám objekt neprávem zapomenutý, ač poněkud bizarní, obrovskou pětimetrovou Holubici míru od Jiřího Marka z roku 1972. Nachází se v oploceném areálu bývalého Domu československo-sovětské družby na okraji někdejšího sídliště pro důstojníky okupační sovětské armády. Celý objekt navrhovali brněnští architekti a vybavovali brněnští výtvarníci, mimo jiné i textilní návrhářka Inez Tuschnerová nebo sochař Zdeněk Macháček. V budově nyní sídlí výrobna pop-cornu a po zajímavých dílech je veta. Zbyla jen ta monstrózní holubice.


Olomouc je vcelku bohatá také na mozaiky. "Špekem" číslo jedna je samozřejmě Svolinského orloj, mezi nejlepší díla po technologické stránce však patří mozaika Symbol života (= srdce) v areálu Fakultní nemocnice. Vyniká fascinující strukturou ve spojení surového skla, štípaného kamene a říčních valounků a navíc stojí zcela samostatně na betonové noze. Připomíná mi některé textilní objekty Magdaleny Abakanowicz. Jejími autory jsou olomoucký výtvarník Jaromír Hanzelka a přední český mozaikář František Tesař. Rok vzniku - 1988.



Následují tři nástěnné objekty: potřetí se představuje Rudolf Chorý s plastikou Signál času z let 1978-1988. Vyvrcholení celé série objektů z nerezové oceli, kterých je v Olomouci značné množství. Možná to není z fotografie poznat, ale objekt měří úctyhodných 10 x 16 metrů.


Ikonická Letadla míru (1973) od Františka Bělohlávka na neméně známém domě Avion od Petra Braunera. Už jsem tady o něm psal před osmi lety.


Z rozsáhlé mozaikové tvorby Lubomíra Schneidera vybírám jeho mozaiku na bytovce od Petra Braunera ve Skřivánčí ulici, taktéž z roku 1973. Celkově má Schneider v Olomouci deset mozaikových stěn, z nichž pouze jedna byla skryta za sádrokartonem. Ostatní dělají parádu stále.


... A na závěr ještě jedna moje srdcovka, skleněné výplně oken kaple sv. Jana Křtitele (1984) v areálu Olomouckého hradu. Tuhle krásu si můžete prohlédnout v letní sezóně při návštěvě Arcidiecézního muzea. Výplně oken jsou totiž trojrozměrné, vzniklé vrstvením řezaného tabulového skla. Jejich autorkou je výtvarnice Kapka Toušková, a nikoho zřejmě neudiví, že je absolventkou ateliéru Stanislava Libenského na VŠUP.